Za srpicemi na Kavkaz

Jsou skupiny hmyzu, které zájemci o entomologii či přímo odborníci na první pohled poznají, například brouci, vážky nebo motýli. Následují skupiny, které si zájemci o výše zmíněné skupiny pletou, jako dvoukřídlí vs. blanokřídlí, nebo chrostíci, pošvatky a střechatky. A zbývají skupiny, které si lidé nepletou, ale téměř nikdo je nestuduje, a mezi ně patří i srpice.

Foto 1: Panorpa connexa. Foto: Peter Manko

Poslední systematické studie o srpicích Evropy a Turecka pocházejí ze 70. a 80. let 20. století, kdy důležité práce publikovali pánové Lauterbach, Willmann a Ward. No a v posledních letech se snaží o jejich poznání i moje maličkost…

Z Kavkazu a Íránu je známo pět nebo šest druhů srpic: systematická pozice jedné dvojice není uspokojivě vyřešena, buď se v tomto případě jedná o jeden druh nebo o dva blízké druhy. Na Kavkaz jezdí v posledních letech mnoho českých broučkařů a ti mi srpice vozí. Ovšem… Jsou to výhradně dva nejhojnější a nejrozšířenější druhy, Panorpa connexa a P. similis, pouze od jednoho kolegy jsem obdržel párek P. selysi z Arménie. Proto jsem okamžitě kývl na nabídku kolegů z Prešovské univerzity, abych se jako dobrovolník v rámci implementace projektu „V4 & Eastern Partnership Cooperation in Biodiversity Conservation for Human Wellbeing, Visegrad Fund, project no. 21810533).“ podpořeného Vyšehradským fondem zůčastnil jarní expedice na Kavkaz. Jednou z priorit bylo, kromě workshopů s místními vědci, studenty, členy mimovládních organizací a místními obyvateli, přispět ke poznání biodiversity Kavkazu – mimo jiného studiem srpic této části světa.

Foto 2: Panorpa similis. Foto: Peter Manko
Foto 3: Panorpa arcuata z recezervace Lagodekhi. Foto: Ondřej Kouklík

Již v prvních dnech v Gruzii přibývaly nálezy obou výše zmíněných nejčastějších druhů a po pár dnech jsme chytali minimálně ještě jeden druh, zatím nevíme který, protože zpracování materiálu teprve probíhá. Jisté je, že to není velký druh Panorpa arcuata, který byl nedávno po zhruba šedesáti letech publikován ruským kolegou Makarinem z ruského podhůří Kavkazu a společně mnou a gruzínským kolegou Georgem Japoshvilim z rezervace Lagodekhi. A nechytali jsme ani P. selysi, podle mne jednu ze dvou nejkrásnějších srpic Evropy.

A pak jsme se přesunuli do západního Azerbajdžánu. Na základní škole v městě Qax (vyslovuj Gach) byl naplánován jeden z workshopů, který se velmi vydařil, zájem dětí byl veliký. Ještě před worhsopem byla trocha času, tak jsem smýkal vegetaci na školní zahradě. A najednou jsem uviděl srpici s nápadně žlutými křídly a sytě černou kresbou. Ano, má první P. selysi, kterou jsem v přírodě viděl. Říci, že jsem byl nadšený, není dostatečným vyjádřením mých pocitů.

Foto 4: Místo nálezu Panorpa selysi v Qax. Foto: Libor Dvořák

Poté jsme ztrávili jeden den v okolí Zaqataly. První lokalita: potůček v lese a výslunné okraje lesa. Srpice byly, další hmyz také. Po návratu k automobilům si ke mně přisedla Azerbajdžánská kolegyně Ilhama s tím, jestli bych pro ni a její kolegyni z azerbajdžánské akademie věd neurčil pár srpic, které nasbírala. K mému velkému překvapení měla v materiálu asi pět kusů P. selysi!

Foto 5: Panorpa selysi ze Zaqataly. Foto: Peter Manko

Měla štěstí, že byla, na rozdíl ode mne, ve správnou chvíli na správném místě… Pourčoval jsem její materiál a několik kousků dostal pro svá studia. Vedle našich automobilů byl porost bezu chebdí, kde jsem pozoroval větší množství srpic P. connexa, když v tom mne opět Ilhama volá, že tam sedí opět P. selysi. Kolega Peter Manko ji s fotoaparátem sledoval tak vytrvale, že se mu podařilo „ulovit“ několik zdařilých fotografií. V odborných pracích není publikována žádná fotografie tohoto druhu, proto záběry z volné přírody mají svou cenu… Druhou lokalitou u Zaqataly měl být břeh řeky. Vedl nás tam jeden místní obyvatel, šlo se přes jeho zahradu. A jak to dopadlo? Ilhama mi ukázala srpici, samozřejmě P. selysi! Takže jsem k řece nedošel, kroužil po zahradě a pozoroval několik desítek těchto krasavic… Jak málo stačí někomu ke štěstí, že?

Foto 6: Na těchto stromech v zahradě v Zaqatale posedávaly Panorpa selysi. Foto: Michal Rendoš

Doufám, že další srpice se zadaří kolegům a nebo i mně pozorovat a nalovit na podzim. A pak preparovat, určovat a publikovat… Takže toto jsou mé dojmy z cesty, kterou jsem mohl nazvat „Za srpicemi na Kavkaz“.

 

Autor: Libor Dvořák

https://www.facebook.com/BiodiversityCaucasus

https://www.instagram.com/biodiversity_caucasus/

https://twitter.com/biodiversity_ca

http://visegrad.fhpv.unipo.sk/index.php

https://www.visegradfund.org/